Den 14. - Ženeva a cesta do Frankfurtu

Kolem 6:30 se začalo v okolí našeho nocoviště pohybovat víc a víc lidí. Představa, že nám budíček udělá nějaký strážník a k snídani od něj dostaneme ještě pokutu úměrnou místní ceně piva, se nám moc nezamlouvala, proto jsme se sbalili a vydali se na denní prohlídku Ženevy.

Plán na dnešní den byl následující:

• Prohlédneme si ještě krátce Ženevu, tentokrát ve dne
• Doprovodíme Matěje na nádraží, kde nás opustí
• Já s Filipem si prohlédneme CERN a sídlo OSN
• Vyrazíme někam do Německa, přibližně směrem domů

Začněme tedy tím, co jsme viděli už v noci - historické centrum:

Podle kvality fotek a důkladnosti prohlídky historického centra už musí být jasné, že jsme toho všichni začínali mít plné kecky. Po akutním nedostatku spánku už začínala nálada padat a chůze se zpomalovala. Ani snídaně z Lidlu moc nepomohla.

Matěj se rozhodl, že výlet už za sebe zakončí a vydá se na skautskou základnu v Rakousku, kde si bude moct odpočinout a užít prázdniny volnějším způsobem. Já jsem ještě chtěl v Ženevě navštívit alespoň CERN a Filip se tu taky chtěl ještě trochu porozhlédnout. Po obědě potom s Filipem vyrazíme do Frankfurtu, kde se pořádně vyspíme v nějakém hostelu.

Kolem 8:00 jsme tedy doprovodili Matěje na vlak, rozloučili se, a s pozůstatky energie se vydali k sídlu OSN. Cestou jsem se na internetu dočetl, že žádná prohlídka není bez předchozí rezervace možná, takže tuto mezinárodně významnou budovu uvidíme jen z ulice.

Filipova únava však dosáhla kritického bodu. Z ničeho nic se zastavil a sípavým hlasem mi řek že nemůže pořádně dýchat. Okamžitě jsme shodili krosny ze zad a Filip si sedl na chodník. Po chvíli dřepění na chodníku sebral Filip dost sil, aby došel k lavičce. Tam se mu udělalo už trochu líp, ale pražilo tam sluníčku. Proto jsme se za chvíli sebrali a namáhavou chůzi došli k lavičce uprostřed kancelářského komplexu, která byla před spalujícím sluncem hezky krytá.

Když se Filipův stav zlepšil, rozhodli jsme se následovně: Filip si tu odpočine u batohů, já doběhnu na rychlou prohlídku CERNu, vrátím se pro něj a pak se vydáme na nádraží. Pro jistotu jsem u Filipa ještě chvíli zůstal, abych se ujistil, že je v pořádku a jen potřebuje odpočinek. Potom jsem došel na tramvaj, která mě k CERNu dovezla.

Pro návštěvníky tam je celkem povedená výstava o tom, co tam vlastně dělají, kde si člověk uvědomí neuvěřitelnou velikost tohoto zařízení a jak neuvěřitelné experimenty zde provádějí. Dokonce tam mají vystavené některé vyřazené vybavení nebo Wilsonovu mlžnou komoru, která zobrazuje radioaktivní částice, co k nám z vesmíru pronikají. Bohužel za normálních okolností nic jiného než výstavy veřejnosti přístupné není.

Návštěvnické centrum: Mapa urychlovače: Mlžná komora (vyrobeno v česku) - zmáčknutím tlačítka se k ní přisunul kus něčeho radioaktivního a v komoře se ukázala všechna ta radiace: Plakát k nějakému extrémnímu experimentu:

Pak jsem vyrazil zpátky pro Filipa. Našel jsem ho opřeného o batoh, jak dohání spánkový deficit. Vzbudil jsem ho, jako správní čecháčci jsme si na vařiči ohřáli konzervu fazolí a vyrazili na nádraží. Na nádraží nás čekala souprava německého ICE s odjezdem v 14:15 jedoucí až do Hamburku. Filip ve vlaku usnul okamžitě, já se ještě stihl krátce pokochat malebnou švýcarskou krajinou, která kolem nás svižně svištěla. Na chvíli jsem se ještě probudil kousek za německými hranicemi, kde si to vlak štrádoval krajinou pohodových 250 km/h. Pak mě vzbudil až budík chvíli před příjezdem do Frankfurtu.

Frankfurt

Ze všeho nejdřív bylo třeba se pořádně najíst, když už jsme nemuseli platit švýcarské ceny. Nedaleko nádraží jsme se tedy naládovali tou nejlepší pizzou a těstovinami co jsem kdy měl (možná to bylo tím, že už jsem pár dní neměl nic jiného než kebab nebo jídlo z vařiče a že konečně něco stálo méně než 15€, konkrétně asi 6€).

Následovala krátká cesta k hostelu. Ta vedla opět kolem nádraží a jak to tak na nádražích velkých měst bývá, tohle má také svou feťáckou uličku. Cesta k hostelu vedla samozřejmě přímo přes ni. Cesta kolem byla přílišná zacházka, tak jsme tudy odvážili projít. Místní existence naštěstí nemají potřebu interagovat s kolemjdoucími. Hostel vypadal přívětivě a společné prostory byly plné mladých cestovatelů, avšak měl plno. Museli jsme tedy dojít další kilometr k jinému hostelu. Hádejte, kudy cesta vedla? Tentokrát nám někdo nabízel trávu.

V druhém hostelu volný pokoj byl a poprvé od Barcelony jsme tam použili sprchu s umyvadlem! Při kontaktu s postelí jsme okamžitě usnuli.