Den 5. - 7. — Andorské hory

První den túry

Ráno se nám podařilo vyrazit relativně včas - sluníčko zatím nepražilo, takže byl příjemný chládek. Nicméně hned první kopec byl na východ, tak se chládek okamžitě změnil na vedro. Naštěstí byl v horách suchý vzduch, takže se člověk tolik nepotil. Hned v prvním kopci se také projevila první komplikace - začal se mi dělat puchýř, takže jsem zbytek výletu každý ráno čtvrt hodiny zalepoval patu vrstvou náplastí.

Každopádně první den bylo v plánu přejít hranice z Francie do Andorry a přespat u horské boudy u jezera Juclar.

Na mapě to nevypadá tak náročně, jenomže pohled na výškový profil prozradí, že ujdeme 13 km horizontálně, ale k tomu vystoupáme 1,2 km vertikálně.

Po několika hodinách chůze stoupání v dopoledním vedru se před námi objevilo první průzračné horské jezero. Okamžitě jsme se svlékli a skočili do ledové vody.

U jezera jsme také poobědvali, namočili si čepice a pak jsme se vydali dál. Po chvíli se nám naskytl nádherný výhled z výšky na předchozí jezero.

Na kopci jsme si opřeli telefon o kámen a provedli fotku stále celkem čerstvé výpravy.

Bylo už po poledni a horské sluníčko nás ani trochu nešetřilo. Přežít se tam dalo jen díky osvěžujícímu větru a neustálému máčení čepic v každém jezeře či potůčku. Cestou jsme potkali několik zkušenějších horalů, kteří vyrazili brzo ráno a nejhorší vedro přečkávali někde ve stínu u jezera. Celkově ve stínu bylo docela snesitelně, dokonce se na vrcholcích kopců na stinné straně ještě držely zbytky sněhu.

Během celého dne jsme obešli celkem 6 jezer, přičemž kolem některých stezka vedla po sesypaném kamení, což velmi zdržovalo.

Před překročením hranic do Andorry nás ještě čekal poslední krpál. Vzhledem k tomu, že nám už docházela voda, tak jsme se rozhodli dát si před ním ještě půlhodinkovou pauzu u jezera na přefiltrování vody přes Matějův filtr. Horská jezera a potůčky by se asi daly pít jen tak, ale přes filtr jsme mohli čistit vodu téměř neomezeně, jen to vždy zabralo chvíli času, tak jsme nechtěli riskovat žádné zažívací potíže.

Tekutiny doplněny a čepice namočeny, tak jsme započali boj s posledním kopcem. Ono by to ani nebylo tak strašné, kdyby každý z nás neměl na zádech 15 až 20 kg nebo kdybychom na to byli více zvyklí.

(Tam dole u jezera jsme nabírali vodu. Stezka se nikam neklikatí, vede přímo do největšího kopce po kamenech)

Po výšlapu jsme však byli odměněni prvním pořádným výhledem v nadmořské výšce 2540 m.n.m.

Během čekání na všechny členy výpravy z protisměru přišel německý horal (s polovičním batohem než my, protože se umí sbalit do hor), tak jsme s ním prohodili několik slov, udělali mu fotku a on zase vyfotil nás.

Rozloučili jsme se, obdarovali ho českou hašlerkou a pokračovali dál ve finálním sestupu k chatě.

Přespávali jsme vedle horské chaty Refugi de Juclar. Po celé Andoře existuje systém horských chat. Existují dva druhy: Refugi - chata i s posádkou, kde se člověk může za 20€ vyspat hezky v peřince (+2€ daň), posilnit se teplým jídlem nebo si jen dát kávu, a druhý druh je Cabana - 4 stěny, střecha a železné palandy, kam si člověk hodí karimatku a zdarma v suchu přečká noc.

My jsme si postavili stan na rovince poblíž Refugi, ze které jsme využili jen suchý záchod. Záchod však nebyla jen obyčejná kadibudka, ale nějaký speciální s kompostovací kádí. V Andoře se důkladně starají o čistotu místní přírody, protože z turismu žijí.

↑ Stany - naše i ostatních horalů
↑ Refugi de Juclar

Dál jsme umyli sebe a oblečení v přilehlém jezeře.

To Matěj zjistil, že si příšerně spálil záda, když se půl hodiny po poledním koupání sušil bez trička. Zbytek výletu toho litoval.

Kuba si pro změnu namazal opalovacím krémem jen dlaň a na hřbet ruky zapomněl.

Slunce už zašlo, tak začala být celkem zima, proto jsme si k večeři uvařili těstoviny s masem z konzervy a úplně mrtví jsme si šli spát.

Druhý den

V plánu bylo vstát v 7 hodin ráno. Vzbudil mě budík, vylezl jsem ze stanu, usoudil, že je ještě moc zima a zalezl zpátky do spacáku. Tak jsme vstali v osm. Hodinu nám trvalo sbalit stan se spacáky, další půlhodinu se snídalo, domývalo nádobí z večeře (předmyto místním psem) a v chatě se zdarma natočila pitná voda. Ještě dvacet minut jsme střídavě hladili a odháněli od našich zásob zmiňovaného psa. Vyrazilo se chvíli před desátou, kdy už zase panovalo vedro.

Denní plán by následující:

Cesta začala klesáním do jednoho údolí, ze kterého jsme zase museli vystoupat nahoru. Kolem poledne jsme dorazili k jezeru a chatě Cabana Sorda.

Přefiltrovali jsme čerstvou vodu a v úplně nové (dokonce zateplené) Cabaně jsme se schovali před větrem a uvařili oběd. Při tom jsme učinili několik pozorování ohledně sušené stravy: polévky z pytlíku zasytí dostatečně, pokud člověk udávaný počet porcí vydělí dvěma či třemi, zatímco čínské polévky jsou úplně k ničemu. Nic se ale nevyrovná kuskusu, rýži či těstovinám s masem nebo rybou.

Jezero bylo ze tří stran obklopeno tři sta padesáti metrovými kopci. Hádejte, kudy stezka pokračovala :)

Po dalším příšerném krpálu se nám naskytl výhled z doposud nejvyššího bodu výletu.

Následoval podobně prudký sestup dolů k další cabaně, kde bylo v plánu přespat. Cestou se nám konečně ukázali čtyřnozí obyvatelé místních kopců - svišti.

↑ přiblíženo

Zatímco v Andoře mezi námi a spalujícím horským sluníčkem nic nestálo, hned vedle, ve Francii, držely hory takové mrakové moře. A jednou si takhle foukl vítr a přefouk jeden mrak rovnou do údolíčka, kterým jsme zrovna procházeli.

Stačilo vyjít na kopeček a najednou bylo zase hezky.

Pak už jsme dorazili do Cabana de Coms de Jan, kde zbývalo akorát 5 volných postelí. Vedle nás tam ještě přespával jeden gay pár horalů a 3 Španělky. Jedna z nich dokonce uměla Anglicky, tak jsme se poptali na tipy kam dál vyrazit ve Španělsku. Z menších měst nám doporučily podívat se třeba do Girony.

Poté jsme si zašli umýt nohy v ledové vodě, přefiltrovat vodu (samozřejmě výše proti proudu) a rovnou jsme se poptali ostatních, jak vodu řeší oni. Jedna z holek prý prostě pije vodu z horských potůčků, ostatní vodou šetří a vždy zásoby doplní ve městě či refugi. Den se zakončil klasicky večeří - každý svoji polévkou, gulášem či kuskusem s tuňákem a šlo se spát, že nás ráno ostatní vzbudí.

Třetí den

Ráno nám tedy Španělky stihly akorát tak zamávat zatímco odcházely a my se teprve vyhrabávali ze spacáků, zatímco horalové byli už půl hodiny pryč. Naše velmi dobře nacvičená ranní rutina trvala pouhou hodinu, takže jsme opět vyráželi do začínajícího vedra.

Na poslední den túry bylo naplánováno pohodových 8,3 km se zvládnutelnými 600 metry stoupání a ještě zvládnutelnějšími 830 metry klesání.

První 3 km vedly do mírného kopce po příjemném terénu - ty nám uběhly raz dva.

Cestou se kochám majestátními horami obklopujícími údolí, kterým stoupáme, a vrtá mi hlavou, kudy bude pokračovat cesta dál. Vždyť všude kolem jsou jen kamenité vrcholky hor a žádný průsmyk. Přece nepůjdeme přímo přes vrcholy, že ne?

Jakmile jsme domyli oblečení v jednom z jezer, tak začal boj s kopcem.

Během následujícího kilometru se naše nadmořská výška zvýšila o 230 metrů. Jinak řečeno, každých 4,3 metru jsme jeden metr vystoupali.

Vystoupali jsme do horského sedla Collada de Meners odkud se nám vyskytl slušný výhled na Andorské hory a také jsme přes vrcholy kopců mohli zahlédnout zemi francouzskou zahalenou mořem mraků.

Zároveň se zde nacházelo rozcestí - jedna cesta vedla dál podle trasy a ta druhá na kopec La Serrera, nejvyšší bod široko daleko.

Po krátkém rozmýšlení zakončeném slovy “yolo” jsme schovali batohy za kámen a vydali se stoupat dalších 200 metrů na vrchol. Bylo to namáhavé, ale stálo to za to. Jakmile jsem spatřil ten výhled, málem se mi podlomila kolena.

Na vrcholu zde nenajdete žádný kříž, ale železnou “tyč” vytvarovanou do tradičního andorského symbolu s názvem vrcholu a jeho nadmořskou výškou. Podobné tyče se také nacházejí u všech významnějších jezer.

Když jsme se dostatečně pokochali výhledem, vydali jsme se zpět k batohům.

Od Colafe de Meners už naše cesta vedla jen z kopce a navíc krásnou krajinou chráněné oblasti Vall de Sorteny.

Začínalo už být nesnesitelné vedro, tak jsme se rozhodli zastavit se v jedné cabaně na oběd. Protože času bylo dost, tak nám to trvalo snad dvě hodiny. Mezitím tam přišli přenocovat dva různí horalové, přičemž jeden dokonce uměl anglicky a řekl nám, že patří mezi ty magory, co se snaží za měsíc přejít od Atlantiku ke Středozemnímu moři.

Po další hodině cesty jsme dorazili do cíle - Refugi de Sorteny. Nachází se už skoro v civilizaci, dokonce tam vede silnice, takže se jedná o velmi hezkou hospůdku s ubytováním, ale má i několik lůžek ve stylu cabany. Ty jsme využili. Abychom ale udělali nějakou tržbu, tak jsme si nechali do namražených sklenic natočit španělské pivo San Miguel a zasedli k poradě co podniknout další den. Původní plán byl navštívit zábavní park Naturlandia s nejdelší bobovou dráhou na světě. Bohužel lístky stojí strašnou pálku, protože obsahují i doprovodný program mířený na děti a jejich rodiče. Rozhodli jsme se tedy zůstat u městských památek, které si člověk prohlédne zdarma.

Než jsme ulehli ke spánku, přistěhoval se ještě jeden noclehář - španělský mladík přibližně našeho věku, který vypadal dost zmateně, anglicky moc neuměl a na batohu měl místo karimatky připnutý kus kartonu. Podařilo se nám z něj dostat, že to je proto, že si karimatku zapomněl. Dále nás překvapil, když před spaním vytáhl z batohu jakýsi gong a několikrát jej použil k vytvoření mystického tónu sloužícího snad k meditaci.