Den 8. - Andorská města

Cesta do hlavního města

Ráno se vstávalo tak v 10 hodin, protože jsme opravdu nikam nespěchali. Podobně vstával i podivný Španěl. Zatímco se nám ohřívala voda na kaši k snídani, on pobíhal se svým gongem po okolních lukách a někde u šumící bystřiny asi hledal vnitřního Buddhu.

Na dnešní den bylo v plánu přesunout se z hor do hlavního města, tam poobědvat a prohlédnout si ho, poté přejít asi 7 km do menšího města jménem Sant Julià de Lòria, někde v okolí přespat na divoko a další den tam nastoupit na autobus do Barcelony. Předchozí večer nám hospodský poradil, že kousek od chaty odjíždí každou půlhodinu autobusy do Ordina, odkud se dá přestoupit na spoj do hlavního města: Andorra la Vella.

Vyrazili jsme někdy po 11:00, akorát když se potrhlý Španěl vracel na pokoj pro svůj batoh a kartón. Na zastávku to bylo necelou půlhodinu, tam nás akorát nabral minibus, co nás za 20 centů dovezl do Ordina.

Když se nám podařilo dostat sebe a naše o deset centimetrů širší než ulička batohy ven, zjistil Filip, že mu jeden sandál, co měl připnutý na batohu, chybí. Minibus už byl fuč, tak se musel spokojit s tím, že si někde koupí nové boty.

Při čekání na další spoj jsme dostali první možnost prohlédnout si městskou tvář Andorry. Vedle hotelů zde můžete najít také apartmány, penziony, další hotely, ubytování pro turisty, rozestavěné nové hotely a hotely. Kolem hlavní ulice najdete samozřejmě spoustu obchodů, přičemž velká míra z nich je zaměřena na esport. Dalších pět minut mi pak vrtalo hlavou jak se asi Espoñolsky říká profesionálnímu hraní soutěživých počítačových her. Zároveň se však musí místní hotelové architektuře nechat, že se spousta, i nových, budov drží tradičního stylu kamenných fasád, na rozdíl od lyžařských center v Čechách, kde žádný jednotný styl neexistuje.

Další bus nás společně se skupinou místních důchodců dopravil do Andorry la Vella.

Andorra la Vella

Po vystoupení z autobusu jsme si to zamířili do infocentra pro návštěvníky, kde nám skoro nic užitečného neřekli. Alespoň nám dali mapku důležitých památek ve městě (a celé zemi). První se nacházela hned za našimi zády.

Dále na seznamu byla budova místních lázní

Odtud jsme si to zamířili k jednomu z historických kostelů (vzadu) a muzeu umění (vestavěno v historické budově)

Předchozí fotka byla pořízena, zatímco jsme obědvali kebab.

Poté jsme prošli hlavní nákupní třídu. Andorra mimo horskou turistiku a zimními sporty také láká návštěvníky na nízké daně. V případě hlavního města jsou však bezpečně dorovnány marží obchodníka, takže se stalo, že jsme si v supermarketu omylem koupili jablka za 4€/kg.

Po doplnění zásob jsme se vydali na prohlídku zbylých historických staveb - tedy těch co jsou z kamene úplně.

Nějaký kostel:

Jejich vládní krčma historický parlament:

a pro srovnání toto je současná moderní radnice:

Cesta do Sant Julià de Lòria a nocleh

Po zbytek dne bylo v plánu provést několikakilometrový přesun do města Sant Julià de Lòria. Jedna možnost byla vydat se podél silnice, druhá spočívala ve vyšplhání krátkého kopce a použití klidné pěšinky. Jako správní horalové jsme se rozhodli pro pěšinku, podél které navíc vedl malebný zavlažovací kanál.

Bohužel malebná pěšinka po 200 metrech končila malebnou cedulí zákaz vstupu a ještě malebnějším neprostupným křovím.

Velmi neochotně jsme se tedy otočili a vydali se zpět směrem k silnici. Cestou se nám vyskytl ještě jeden výhled na hlavní město.

Cestou k našemu cíli jsme vedle spousty autoservisů, prodejen drahých horských kol, drahých silničních kol, drahých elektrokol a ještě dražších motorek narazili na další dvě památky státního významu:

Když jsme dorazili do blízkosti našeho cíle a začali se porozhlížet po vhodném místě k přečkání noci. Po průzkumech několika bohužel nevhodných míst nám do oka padlo malé zarostlé políčko v kopci, kousek dál od silnice, kolem kterého se navíc linula turistická trasa. Bohužel část byla naprosto zarostlá pichlavým trním a ta travnatá část byla zase obehnána plotem.

Frustrovaní, unavení a hladoví jsme se tedy rozhodli, že se zkusíme zeptat majitele parkoviště pro autobusy, zda by nám nedovolil přespat na jednom travnatém plácku na jeho pozemku. Problém č. 1: najít majitele. Po chvíli zmateného obcházení parkoviště tam přijely a zaparkovaly dvě postarší dámy s mladou dívkou. Sláva, alespoň někdo. Anglicky samozřejmě neuměla ani jedna z nich, ale pomocí překladače se nám podařili sdělit jim náš záměr. Následovalo krátké dohadování a jeden telefonát, po kterém udělaly gesto, že máme jít za nimi a vydali se někam pryč. O pět minut později jsme stanuli před skrytým odpočívadlem u začátku jedné horské cestičky. Navíc kolem protékala šumící říčka a přes silnici byl údajně pitný pramen.

Dámám jsme poděkovali, obdarovali je hašlerkami a dali se do odklízení četných psích hoven z plácku. Odpočívadlo dokonce disponovalo košem a dvěma lavičkami čímž se luxus pobytu posunul nad všechny doposud navštívené kempy. K večeři jsme pojedli konzervy nakoupené v hlavním městě a dlouhatánskou bagetu. Mytí nádobí proběhlo v říčce, avšak přístup k ní byl poněkud komplikovaný.

Již se stmívalo, tak jsme postavili jeden stan, kde spal Oggy s Kubou a ostatní jsme za šumu řeky usínali jen tak pod širákem.