Den 9. - Barcelona

Ráno ještě v Andoře

Přesně v 7:00 vyplavala na povrch jediná vada našeho tábořiště: nacházelo se hned vedle šrotiště, kde začali autogenem a drapákem rozebírat náklaďák. Alespoň jsme tentokrát vstali včas.

Doplnili jsme trochu vody z pramene u silnice, o kterém nám včera místní řekly, že je pitný a vydali se na místo odjezdu autobusu. Jelikož se nám nechtělo nic riskovat, tak jsme tam byli asi o hodinu a půl předčasně. Zašli jsme se tedy podívat do městečka Sant Julià de Lòria.

Mají tam vysokou školu (jedinou v Andoře)

Mají tam náměstíčko s kulturákem stejně odporným, jako bývá v Čechách

A mají tam i 3 elektrické koloběžky

Ještě jsme dokoupili další bagety na oběd, nastoupili do autobusu a kolem poledne jsme dorazili do Barcelony.

Barcelona

V Barceloně nás hned po vystoupení z autobusu přivítalo neskutečný vedro a dusno. Vždyť jsme přijeli v době polední siesty. Provedli jsme tedy strastiplnou cestu poledním vedrem několik kilometrů k ubytování, kde ale ještě nebylo uklizeno, tak si každý v nedalekém supermarketu koupil kyblík zmrzliny a v parku jsme ji společně s obědem snědli.

Po obědě jsme převzali byt, odložili batohy, poradili se, kam zajdem, uvařili si večeři a vydali se za památkami. První cíl byla zpívající fontána Fira de Barcelona.

Cestou jsme prošli kolem Plaça d’Espanya s arénou na býčí zápasy (vzadu), dnes přestavěnou na nákupák

a dvěma věžemi v benátském stylu

Jak se naše vzdálenost od fontány zmenšovala, tak v nepřímé úměře k tomu rostla hustota davu, až přímo u fontány téměř nebylo k hnutí. Lidé posedávali všude: na schodech, na zábradlích, děti i na stříšce jednoho stánku. Povedlo se nám najít volný plácek se slušným výhledem na jednom kousku trávníčku vedle keřů. Všude kolem pobíhali pouliční prodejci vody, Coca-Coly, piva a jiných nápojů v plechovkách či PET lahvích. Později se ukázalo, že v keři za námi mají schované zásoby.

Matěj provedl mírně rasistický postřeh: Rozdílem Barcelony a Prahy je naprosto perfektní záměna Vietnamců za Indy, jen s výjimkou toho, že Vietnamci mají svou hrdost a nevnucují neustále pití u každé významnější památky.

Než začalo představení fontány, využila hustého davu ještě jedna skupina místních akrobatů, aby početným čekajícím diváků předvedli svoje představení (a vybrali zaslouženou almužnu)

Pak už začala hrát samotná fontána

Překvapivě jsme se nevytratili po 10 minutách, jak bylo původně v plánu, ale posedávali jsme u fontány a popíjeli Desperados ze supermarketu až do konce hodinového představení. Fontána zahrála nejdříve nějakou skladbu složenou přímo pro ni, poté různé filmové znělky, nějaké popové písničky (nic moc) a nakonec několik útržků ze světoznámých symfonií (včetně Vltavy).

Po fontáně vedla naše cesta do KFC - kvůli toaletám. Pamatujete si na ten pramen u silnice v Andoře? Kuba si na něj na záchodě moc dobře zavzpomínal. A později i já, Matěj a Filip.

O pár kilo lehčí jsme se vydali noční Barcelonou směrem k ulici La Rambla. La Rambla je takový barcelonský Václavák - všude předražené restaurace a obchody a taky divný lidi co nám nabízeli trávu nebo hašiš. Ulici jsme prošli, až jsme dorazili k moři. Tam nic nebylo, tak jsme šli zpátky.

Noční Barcelona

Hodiny ukazovaly kolem půlnoci, tak jsme se vydali směrem na byt. Oggy, Kuba a já jsme se rozhodli, že zkusíme místní klub, Filip s Matějem tomuto nápadu velmi odporovali, tak šli rovnou domů, cestou si libovali v českém hudebním odpadu a paranoidně se vyhýbali každému, kdo nevypadal úplně kamarádsky. Kolem půl jedné jsme vstoupili do klubu, vstup jsme dostali zdarma a to z dobrého důvodu - klub byl téměř prázdný. Na lidi jsme museli další půlhodinu počkat. Pak už mi ale španělská klubová hudba začala opravdu lízt na nervy a klub nebyl taky bůhví jak dobrý, tak jsem to taky otočil domů.

Po La Ramble jsem v noci raději šel u kraje, abych se vyhnul všem prodejcům trávy, prostitutkám a bůhví co všechno tam bylo za lidi, ale jakmile člověk sešel z tohoto “Václaváku” na normální hlavní ulici, uviděl normální lidi čekající na přeplněný noční autobus, rodinku s kufry nastupující do taxíku nejspíš na letiště a holky se tu nebály jít samy v tuhle hodinu domů. Jak jsem se kolem půl třetí ráno blížil k bytu, děti a mladiství tam posedávali na hřišti, dospěli zase v hospůdce a kolem mě profrčel 13letý klučina na kole. Ve Španělsku se prostě žije v noci, když to přes den nejde.

Kluci v klubu mezitím potkali skupinu Italů, se kterými jsme se potom krátce sešli i další den.

Na byt dorazili tak půl hodiny po mně, protože si vzali taxíka.