Den 10. - Barcelona druhý den

Ráno se nikam nespěchalo - byt byl pronajat ještě na jednu noc, tak se mohlo vstávat v 10:30. V klidu jsme posnídali, sbalili si jen to nejnutnější do malých batůžků a vyrazili na metro. Slunce už pražilo, ale naštěstí jsou barcelonské ulice udělané tak, aby se člověk mohl vždy schovat do stínu budovy nebo stromů. Před 12:00 jsme došli na metro. Barcelonské metro je výrazně prostornější než Pařížské a navíc obsahuje ten nejpřehlednější druh informačních tabulí, kterým se v Praze říká teploměr. Mimochodem, Francouzi teploměry zatím nevynalezli.

Jízda Barcelonským metrem se vůbec nedá srovnávat s tím, co známe z Prahy. V Praze nastoupíte do metra, metro se rozjede, všichni cestující upírají zrak do telefonů nebo jen tak do prázdna, a když dorazíte do svého cíle tak si vystoupíte. V Barceloně měl nejdříve jeden zbědovaný občan k celému vagónu nějaký proslov, načež začal do klobouku vybírat almužnu, s překvapivým úspěchem. Jakmile zmizel z dohledu, vytáhli dva mladíci z batohu reproduktor s mikrofonem a uspořádali cestujícím rapový koncert jejich uměleckého dua.

Naštěstí má místní metro s tím Pražským společné to, že nás dovezlo do cílové stanice, kde nás čekal přestup na autobus k pláži. První nás u moře přivítal pronajímatel slunečníku, který nám ho nabízel za 10€ na hodinu. Povedlo se nám s ním usmlouvat stejnou cenu na celý den, ale nakonec jsme si jej stejně nekoupili, protože jsme na pláži nechtěli strávit celé odpoledne (a ten samotný slunečník byl nejspíš levnější nový).

Polední slunce však již činilo pobyt mimo stín nemožným, tak jsme se “utábořili” v zákrytu schodů spojujících pláž s vyvýšenou silnicí. Zatímco jeden hlídal věci, ostatní naskákali do překvapivě čistého moře.

Dále bylo v plánu potkat se s partou Italů, které včera Oggy s Kubou potkali v klubu. Místo srazu se dohodlo “na pláži”, jenomže ta má přes 4 km. Po hodině zmatený hovorů jsme je konečně našli.

Všichni už měli hlad, tak jsme se chtěli vydat někam na jídlo. Jenže se ukázalo, že ještě musíme počkat na dámskou část jejich skupiny, která se ještě převléká v kabinkách z plavek. Následující půlhodinu jsme si tedy kopali s míčem (hlavně Filip, který ukázal Italskému kolegovi, jak se hraje fotbal).

Italky konečně dorazily, tak že tedy půjdeme na jídlo. Prý měli nějaký tip na dobrou místní kuchyni a vědí kde to je, jenomže se půlka lidí vydala jedním směrem, druhá druhým a třetí se pro něco vracela ke kabinkám.

V tom okamžiku Čechům už došla trpělivost a trhli jsme se směrem k dobře hodnocenému malému podniku. Jednalo se útulnou, trošku hipsterskou restauraci. Každý jsme si dali jakousi “misku”. Někdo mexického stylu s plackou a kukuřicí, někdo asijského s rýží.

Musím uznat, že jsem dlouho nejedl nic tak dobrého. Jen mě mrzí, že jsme neměli nic tradičně místního.

Po obědě naše cesta ještě jednou směřovala k pláži, kde se mezitím zvedly dostatečně velké vlny, aby poskytly zábavu jak dětem, tak i surfařům začátečníkům. My jsme se přidali k těm dětem.

Když si 19leté dětičky dostatečně zablbly ve vlnách, vydaly se za dalšími památkami. Nejblíže se nacházel Parc de la Cuitadella - Obdélníková oáza zeleně uprostřed města, kam si místní chodí odpočinout do stínu stromů.

Dokonce jsme tam potkali nějakou partu skejťáků, co si natahovali mezi stromy slacklinu. Stačilo je slušně pozdravit a už jsme zkoušeli, kdo dojde nejdál - z naší výpravy vyhrál Kuba. Bohužel nám už plzně dávno došly, tak jsme se rozloučili bez šíření české kultury.

V tomto parku se také nachází fontána s nějakým pomníkem jménem Cascada Monumental.

Pak naše kroky vedly přímo k barcelonskému vítěznému oblouku, kde jsme trošku zmokli.

A následovala barcelonská katedrála, u které však i naše velmi omezené umělecké cítění zaplakalo.

Hluboce raněni jsme se vydali spravit si náladu na veleznámou, tedy i 100% turistickou tržnici La Boqueria.

A potom přišel čas na domy postavené nejznámějším barcelonským architektem: Gaudím.

Hned potom jsme zašli i k nejúchvatnějšímu a nejdéle rozestavěnému staveništi nejen v Barceloně ale i celém Španělsku.

Bohužel nahlédnou dovnitř nám umožněno nebylo, protože už měli zavřeno.

Povečeřeli jsme v nedalekém kebabu, kde nás místní prodavač odhadoval nejdříve na Němce, poté Poláky, Rakušany a nakonec Maďary než jsme ho přestali trápit se zeměpisem a prozradili mu náš původ.

Zpáteční jízda metrem tak zajímavá jako ta první nebyla, jen jsme sdíleli vagón s jistou partou drobně podnapilých holek namalovaných k nepoznání, přičemž jedna z nich byla až nepřirozeně vysoká a mluvila mužsky hlubokým hlasem…

Došli jsme na byt a šli spát.