Den 11. - Barcelona třetí den

Brzo ráno se Oggy s Kubou sbalili a odletěli do Vídně, odkud dojeli vlakem do Prahy. Tím pro ně výlet končil, nicméně pro nás ostatní teprve končila ta naplánovaná část!

Neznalí svého osudu jsme v 9:59 vyklidili byt a vydali se na nádraží uložit si batohy do úschovny. Cestou jsme se mohli kochat malebnými uzoučkými uličkami největšího katalánského města.

Úschovna na nádraží se ukázala být velmi předražená, tak se nám podařilo najít jinou úplně stejně předraženou o kilometr dál. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že byla bez obsluhy, tedy se neplatilo za batohy ale skříňky. Matěj se tedy ujal zdánlivě nemožného úkolu naskládat všechny 3 krosny do jednoho boxu.

Za což získal titul mistr tetrisu.

Batohy nám naštěstí nezmizely jako po zaplnění řádku, tak jsme zamířili ke stadionu FC Barcelona jménem Camp Nou. V rámci zachování duševního zdraví v podmínkách Barcelonského vedra koupil Matěj na cestu kyblík zmrzliny (levnější než jeden kopeček ve zmrzlinářství).

Camp Nou je klasická komerční turistická “památka”. Najdete zde komentované prohlídky stadionu (s příplatkem dostanete i VR brýle, díky kterým se octnete přímo na trávníku uprostřed zápasu) a museum klubu, oboje ústící do fanshopu. Ceny samozřejmě přizpůsobeny tomu, jak velký kult je klub pro své fanoušky.

Koupili jsme tedy jeden FC Barcelona hrnek pro Patrika, který musel zůstat doma, jako zarytý fanoušek Realu Madrid jej jistě ocení.

Opustili jsme tuto továrnu na peníze a vydali se najít kola. Povedlo se mi totiž najít službu sdílených kol s přijatelnou cenou jménem Donkey Republic.

Tak jsme zažili Barcelonu i z pohledu cyklisty. Cyklostezky najdete podél každé větší silnice a ty ostatní jsou dostatečně klidné na to, aby se tam člověk nemusel v jednom kuse vyhýbat autům. Akorát jsme neustále čekali na červené a prokličkovat těmi složitějšími křižovatkami vyžadovalo trochu odvahy. Ještě jednu vadu měl náš zážitek na dvou kolech - mířili jsme k parku Güell, který se nachází mírně na kopci.

Rozhodli jsme se ještě před vstupem do parku najíst, tak jsme zamířili k blízkému kebabu. Cestou nás lákalo několik hezkých restaurací, ovšem jen do okamžiku než jsme se podívali na cenu (~13€). U kebabu nás přivítala taková milá babča, která zrovna šla kolem a rozhodla se, že nám doporučí který kebab z menu je nejlepší a která pizza naopak nejhorší. Minutu zmateně gestikulovala, zatáhla nás dovnitř málem za nás i objednala a zaplatila, ale pak se zničehonic otočila a zmizela. Kebabář následně s úsměvem vysvětlil, že se jedná o místního blázna, co celý den obchází všechny kebaby a občerstvení v okolí, návštěvníkův vysvětluje, že pálivý je tady nejlepší a pizzu by lepší našli ve stoce, a že to je dneska na ni, ale pak najednou odejde.

Nyní již bez přítomnosti místní pomátlé stařeny jsme si koupili oběd, se kterým jsme zamířili na nedaleký vrcholek s výhledem na celou Barcelonu.

Následně naše kroky konečně směřovaly do parku Güell. Vzhledem k netradičnímu směru, ze kterého jsme se k parku blížili a několika zkratkám jsme narazili na vnější stranu oplocení parku. Pár metrů doleva akorát přelézal prodavač PET lahví s vodou plot pro další zásoby, ale my jsme se rozhodli takovými hovady nebýt a jeho příkladu nenásledovat. Došli jsme tedy k nejbližšímu vstupu, kde nám bylo oznámeno, že lístky jsou pro dnešek vyprodané.

Tou dobou však na nás již začala projevovat únava, tak jsme zamířili do Mc’ Donalds posedět, nabít mobil a vymyslet co dál, leč zásuvku jsme nalezli až v nedalekém KFC.

Koupili jsme tedy lístky na večerní rychlovlak a využili zbývající čas na vyhledání nějakých rozumných suvenýrů. Žádné nekýčovité tričko nikde neměli, tak rodičům přibude na ledničce další magnetek. Cestou na nádraží jsme naposledy nasáli atmosféru Barcelony a chystali se nastoupit do vlaku.

Na barcelonském hlavním nádraží to vypadá skoro jak na letišti. Dokonce tam u některých nástupišť mají i rentgeny. Konkrétně u nástupišť pro rychlovlaky, kam jsme se potřebovali dostat i my. Nechali jsme tedy ochranku prosvítit naše batohy, zatímco kapsy neprošly ani rámem ani žádnou jinou kontrolou. Na obrazovce zařízení jasně svítily obrysy stanových tyček, plynové bomby, vidliček, mazacích nožů, skládacích nožů, ale jediné co ochranku znepokojilo, byl Matějův lovecký nůž od táty. Následovalo krátké, leč bezvýsledné přemlouvání, při kterém nám vysvětlili, že kdysi dávno někdo vyhodil jeden rychlovlak do povětří a od té doby tedy zabavují některé nože. Jeden z našich nožů tedy putoval do koše. Na celé situaci bylo nejvíc absurdní, že se neprocházelo žádným rámem, tudíž kdokoli mohl cokoli pronést “u sebe”. Se zbývajícím arzenálem smrtících zbraní jsme povečeřeli bagetu v čekárně (přece by nás nepustili na nástupiště předčasně) a nasávali letištní atmosféru.

Na podzemním nástupišti na nás čekal vlak,

který nás 200kilometrovou rychlostí dopravil do města Girona.

Girona

O půlnoci jsme již procházeli po ulicích tohoto Španělského městečka velikosti Olomouce. Vzhledem k tomu, že jsme byli líní shánět pořádné ubytování a les se nacházel pouhé 2 km od nádraží, tak nás čekala noční procházka po místním předměstí. Opustili jsme čtvrť vysokých bytovek a zamířili mezi řadové domky. Jak si takhle procházíme uličkami relativně nové výstavby, dolehnou k nám z nedalekého náměstíčka zvuky nějakého veselí.

Na náměstíčku se nacházela hospoda plná místních a kolem pobíhaly malé děti. Za několik okamžiků na nás už z hospody kdosi mával, ať si přisedneme. Cestou ke stolu jsme se stavili také na výčepu pro jednu Estrellu. S pivem v ruce jsem následně zkoušel zjistit, co se zde dnes slaví, a zjistil jsem, že tam nikdo neumí anglicky. Místní po chvíli vytáhli mobil s překladačem, tak jsme “konverzovali” alespoň tímto způsobem. Nejhlučnější týpek se představil jako “největší pařmen čtvrti”, přičemž vousatý dědula, který právě věnoval veškeré úsilí tomu, aby pod vlivem alkoholu do sebe zvládl vpravit další alkohol, byl jeho otec.

Jakmile pařmenův otec zvládl zpracovat Filipovo jméno, okamžitě si “Filípe” oblíbil a proto mu začal něco vyprávět. Bohužel Filípe neměl tušení, co mu říká, tak mu odpovídal pro změnu česky. To však dědulovi nevadilo a opileckým tónem mluvil dál a dál a vypadal spokojeně, že má věrného posluchače. Jejich konverzace takto zajistila zábavu pro všechny ostatní na přibližně 15 minut. Poté se hostitelé rozhodli, že si s nimi musíme dát panáka “džágera”. Matějův odpor byl marný, tak jsme si všichni připili a zamířili pro další pivo na zapití. Paní, co asi pracovala v lékárně, jen suše zakroutila hlavou se zjištěním, že Matěj zrovna dobírá antibiotika.

Se slavícími Španěly jsme si dali ještě poslední pivo, slušně odmítli nabídku noclehu u pařmena (místního taxikáře) a rozloučili se.

Zbývající kilometr do lesíka už proběhl klidně. Našli jsme hezký plácek stranou od cesty a kolem druhé hodiny ranní konečně ulehli do spacáků.