Den 13. - Přesun do Ženevy

V půl šesté jsme se vyhrabali ze spacáků, svižně sbalili náš tábor a vydali se na nádraží. Na kraji lesa nás pozdravili místní spoluobyvatelé lesa.

Cestou jsme ještě na jednom parkovišti uvařili vodu na kaši ke snídani a s hrnečkem ovesné kaše v ruce spěchali na hlavní nádraží.

Dnešní den byl ryze cestovní - čekalo nás skoro 12 hodin cesty regionálními vlaky se čtyřmi přestupy. Rychlíky už byly vyprodané.

První úsek byl z Girony do hraničního přechodu v Cerbère. Přibližně půl hodiny před cílovou stanicí si Matěj uvědomil drobný nedostatek - on s Filipem nemají posilovací očkování a neudělili si ani žádný COVID test, který byl tou dobou vyžadován při vstupu do Francie.

Vystoupili jsme tedy na hraniční přechodu Cerbère a zamířili si to k východu ze stanice. U něj nás zastavila milá zaměstnankyně francouzských drah a ukázala na jiný východ s policejní kontrolou. Drobně nervózní, že ještě budeme muset shánět někde antigen, jsme tedy šli ke kontrole. Naštěstí jsme se nenacházeli v Německu, takže COVID neřešili a kontrolovali jen občanky.

Cerbère je pobřežní městečko v horském terénu - nádraží se tedy nachází tak 100 metrů od moře. K tomu zde byl hodinový přestup, tak jsme vzali batohy a svižnou chůzí vyrazili k vodě. Městská pláž byla čistá a moře teplé. Po dvou a půl dnech pocení jsme se konečně mohli opět cítit jako lidé. Proto jsme pro změnu udělali ostudu tak, že jsme se snažili smýt ze sebe sůl pod pumpou určenou k omývání nohou. Pod touto pumpou jsme dokonce i stihli vyprat rychleschnoucí trika, která jsme tradičně rozvěsili po batozích, hodili je na záda a spěchali zpátky na nádraží.

Následoval krátký přestup v Perpiganu a pak opět hodinový v Avignonu. Přece nebudem hodinu trčet na nádraží v tak nádherném městě jako Avignom, tak byla provedena turboprohlídka centra spojená s nákupem zmrzliny v supermarketu.

Zmrzlina se málem stihla roztéct už cestou zpátky na nádraží, takže musela být urychleně zlikvidována ihned po nastoupení do vlaku směr Valence.

Tento vlak měl dvě význačné vlastnosti - jednu dobrou a jednu horší. Ta dobrá byla, že byl plný mladých lidí z celé Evropy cestujících přes interrail a ta horší, že nabíral zpoždění.

Sdíleli jsme své chmury s “kolegy” z Německa, kteří zažili podobné trable s kontrolou na nádraží ve Španělsku jako my. Na rozdíl od nich jsme však v batozích stále měli malé nožíky, plynové bomby, sirky a zapalovače.

Téměř všichni cestující vlaku přestupovali na stejný spoj jako my - směrem do Ženevy, takže s přibývajícím zpožděním znervózňoval celý vlak. Skupina z Itálie tedy vzala telefon a zavolala na stanici ve Valence. Hovor probíhal asi takto:

“Can you speak English? No? At least a little bit? And could you try? bye.”

S podobným výsledkem vyzkoušeli ještě několik čísel. A tak začal ve vlaku lov na někoho, kdo by uměl anglicky či italsky a zároveň francouzsky. Protože byl vlak plný mladých cestovatelů ze snad celé Evropy kromě domovské Francie, tak to byl překvapivě těžký lov. Nakonec se někdo našel a argumentem že celý náš vlak tam potřebuje přestoupit, se povedlo domluvit, že na nás maximálně 5 minut počkají.

Do Valence jsme dorazili 2 minuty před odjezdem spoje do Ženevy. Celé osazenstvo lokálky tedy nasadilo směrem k druhému nástupišti sprint úměrný velikosti batohu.

Cesta do Ženevy už proběhla bez komplikací.

Kolem 20:00 dorazil vlak do Ženevy. Vzhledem k cenám ubytování jsme žádné neměli - v plánu bylo strávit noc prohlídkou města a vyspat se v ranním vlaku do Německa. Tak jsme se na tu prohlídku vydali.

Nějaká fontána:

Autodrom:

Navíc se ve městě zrovna slavilo založení Švýcarska, tak bylo všude spousta lidí, v jednom parku koncert vážné hudby, v druhém se zase o zábavu staral DJ a na obloze vybuchovaly ohňostroje.

Začal nás však tížit hlad, a jelikož jsme správní čecháčci, tak jsme si nekoupili žádnou pizzu nebo streetfood za místní nepřijatelně vysoké ceny, ale našli jsme klidnou uličku vedoucí k nějakým bytovkám a uvařili si kuskus s tuňákem a kukuřicí. Jak náš vařič postupně uváděl vodu k varu, začali se kolem nás vracet z koncertu vážné hudby dobře oblečení obyvatelé přilehlých luxusních bytovek. Abychom se zbavili odsuzujících pohledů, začali jsme je veselým hlasem slušně zdravit “bon soir!” na což nám obvykle pobaveně odpověděli.

S až nepříjemně plným žaludkem jsme znovu zamířili do parku obhlédnout, jak pokračuje část oslavy určená mladé části populace (a také umýt kotlík v pítku). Všude v parku posedávaly skupinky mladých, uprostřed byly rozmístěny stoly a lavice na sezení a prodávalo se pivo. Dostal jsem chuť místní pivo ochutnat, ale jak jsem spatřil cenu 8€ za 0,4l tak mě rychle přešla a raději ochutnám dvě až tři v Německu. Ještě jsem prohodil pár slov s nějakým místním studentem, abych se dozvěděl, co se vlastně slaví a dostal doporučení kam se zajít podívat. K našemu zklamání nám pověděl, že tu krom vodotrysku, CERNu a historického centra moc k vidění pro cestovatele našeho ražení není.

Velmi rozmazaná fotka z toho parku:

Původní plán počítal, že budeme odpočatí z vlaku ze Španělska, což však tak úplně nevyšlo. Proto jsme prohlídku města trochu zkrátili. Došli jsme do historického centra (které nás po předchozí Gironě moc nenadchlo) tam udělali nějaké rozmazané noční fotky a pak se přesunuli do přilehlého parku, kde jsme si vyzkoušeli spánek na lavičkách. Dva vždy spali a jeden hlídal, takže se nedalo hovořit o dlouhém a kvalitním odpočinku, ale lepší než nic. Alespoň jsem se při hlídce konečně podíval na Šreka.