Den 2. - Paříž

Ráno ve Stuttgartu

Ráno v 5 hodin jsme vstali, sbalili zmoklý stan a vydali se na vlak. Na recepci jsme chtěli zaplatit, ale bohužel ještě neotevřeli. Tak jsme jim tam plní zármutku místo toho nechali 3 plzně přede dveřmi.

Cesta na nádraží proběhla bez problémů. Tam už na nás čekalo dvoupatrové TGV, do kterého jsme nastoupili. Na rozdíl od německého prostorného ICE, se zde člověk cítil daleko více jako v letadle - tedy namačkaný - ale zato rychlost 320 km/h drželo skoro celou cestu.

Trochu mě pobavilo, že na území Německa jsme ve vlaku museli nosit roušky, ale jakmile jsme přejeli hranice, hrozba koronaviru náhle zmizela a celý vlak si roušky mohl sundat.

V 10:15 jsme po tříhodinové jízdě dorazili do Paříže.

Hned u nádraží byl proveden nákup pravých francouzských baget

a v nedalekém parčíku jsme posvačili.

Pařížská bageta byla tak dobrá, že ji někteří snědli suchou.

Pak jsme koupili lístky na metro a vyrazili na ubytování odložit batohy.

Pařížské metro jezdí všude. Úplně všude. A k tomu ani moc nestojí. Lístek na jednu jízdu nás vyšel 1,90€, ale za 7,80€ se dá taky koupit lístek na celý den. My jsme kupovali lístky po jednotlivých jízdách.

Bydleli jsme v útulném pařížském bytě v prvním patře klasického pařížského řadového domu s (velmi drahou) restaurací v přízemí. Hostitele jsme obdarovali plechovkou Plzně, odložili si v bytě věci a vydali se objevovat krásy Paříže.

Od bytu jsme se nejdříve vydali k nedalekému památníku Bastilly

pokračovali k Panteonu

až k vyhořelému Notre-dame.

Tou dobou nás už tížil hlad a únava, tak jsme se vydali zpět na ubytování.

Cestou jsme provedli nákup na oběd, přičemž jsme mimo jiné koupili oficiální Tour de France banány.

K jídlu jsme si uklohnili špagety s masem ze sklenice. Po obědě následoval zasloužený odpočinek, po kterém zase přišla večeře v podobě míchaných vajíček.

V pozdních odpoledních hodinách naše objevování Paříže pokračovalo.

Začali jsme jízdou metrem na Place de la Concorde, kde začíná Champs-Élysées.

Nejznámější ulicí Paříže jsme se samozřejmě vydali dál, přičemž kolem nás v plném proudu probíhaly přípravy na finále Tour de France. (na fotce vidět není)

Došli jsme až k Vítěznému oblouku - přerostlému monumentu uprostřed přerostlého kruhového objezdu.

Poslední památkou dne byla Eiffelova věž. Nejrychlejší opět bylo svézt se metrem, tak jsme do nejbližšího nastoupili. Jednalo se o velmi starou soupravu, ve které se dveře otevíraly zatažením za kliku, a navíc z nějakého důvodu měla pneumatiky a jezdila po železné plošce místo normálních kolejí.

Po chvilce jízdy metro zastavilo uprostřed tunelu a pět minut jen tak stálo. I přes scénu jak z katastrofického filmu nás však nakonec dopravilo na Trocadéro, odkud již bylo vidět na ikonu Paříže.

Všechny ulice v tříkilometrovém okruhu kolem věže byly v obležení prodavačů všemožných kravinek, převážně malých blikajících modelů Eiffelova díla.

Původní plán byl podívat se z Eiffelovy věže na západ slunce. To jsme prošvihli, nicméně jsme se na rozhlednu stejně vydali.

U bezpečnostní kontroly si Matěj uvědomil, že má s sebou svůj nůž, takže by ho na bezpečnostní kontrole zatkli jako teroristu. Žádná úschovna v okolí nebyla, tak se výhledu na Paříž z výšky vzdal a šel si prohlédnout okolní ulice hezky z blízka. My ostatní jsme pokračovali do další fronty, tentokrát u kasy.

Eiffelova věž má 3 vyhlídkové plošiny: první patro, druhé patro a úplný vrchol. Až do druhého se dá vyjít po schodech za přibližně 6€. Nepřátelé schodů se však mohou svézt výtahem do druhého patra za přibližně 9€. A ten kdo by si chtěl město prohlédnout z dech beroucích 281 metrů může zaplatit kolem 14€ za výtah až na vrchol s přestupem v 2. patře. (schody a výtah na vrchol kombinovat nejde)

Poslední možnost jsme zvolili i my. A to byla chyba.

Ve frontě u kasy pro výtahy jsme strávili přijatelných 45 minut. Mezitím sportovci netoužící po úplném vrcholu čekali před kasou pro schody přibližně 45 sekund.

Tím to ale nekončilo.

První (hezky historický) výtah nás pohodlně vyvezl do druhého patra, odkud jsme měli nádherný výhled na celou noční Paříž. To bylo dobře, protože jsme se jím mohli kochat, zatímco jsme tam čekali dalších 45 minut v další frontě na výtah na vrchol.

Po celkem hodině a půl ve frontách se na nás dostala řada i u druhého výtahu. Tak jsme se kolem půlnoci dostali do špice nejznámější rozhledny světa.

A výhled to byl… skoro stejný jako z 2. patra.

↑ Směrem na ten park pod Eiffelovkou

↑ Směrem na Sénu

↑ Vítězný oblouk

↑ Séna z druhé strany

Nakonec ještě společná fotka z druhého patra, kde nepřekážela mříž:

Mimochodem, na výtah dolů se stála další fronta a schody už zavřeli.

Kolem půl jedné jsme opět stáli na asfaltu pařížských ulic a sešli jsme se s Matějem. Ten mezitím stihl projít celé okolí, poslechnout si pouliční umělce a stihli ho vytočit prodavači blikajících Eiffelovek, kteří navíc po lidech svítili lasery. Také měl krásný výhled na blikající Eiffelovku.

Usoudili jsme, že je pravý čas vydat se domů. Metro nebylo daleko, akorát se vyskytl jiný zádrhel. Poslední vlak v 00:40 nám o 2 minuty ujel. Domů to bylo přes 6 kilometrů, tak jsme se rozhodli to dojet na kole nebo elektrické koloběžce. Stáhli jsme příslušné aplikace, napojili je na své platební karty a mohlo se vyrazit. Filip s Matějem jeli na jedné koloběžce, já sám na druhé a Kubovi s Oggym se koloběžky půjčit nepodařilo, tak si půjčili elektrokola.

Mě, Oggymu a Kubovi se jelo pohodlně, protože Paříž je protkaná hustou sítí cyklostezek. Filip s Matějem měli jízdu trošičku zajímavější.

Kolem druhé hodiny ranní se celá naše banda doplahočila na byt a okamžitě usla.